Menu Akcí

Do podmenu každé palety se v programech od Adobe dostanete po kliknutí na trojúhelníček vpravo nahoře palety.
První část podmenu obsahuje standardní položky: New Action, New Set, Duplicate, Delete a Play.
Record Again nám pomůže, pokud chceme upravit parametry filtru nebo jiné položky s dialogovým oknem.
Některé položky (např. zapínání/vypinání palet) nelze vložit do akcí pomocí nahrávání - pro je tu Insert Menu Item. Doporučuji používat tuto možnost co nejméně, vložené pokyny nelze totiž později upravovat.
Insert Stop může sloužit jako informace o akci, nebo jako rozcestí pro dvě cesty.
Insert Path ze zásady slouží pro vkládání cest, ale cesty můžeme přece přeměnit na výběr. Aby se cesta pokaždé přizpůsobila velikosti obrázků, nastavte v makru jednotky dokumentu na procenta (makra se ukládají v jednotkách, které máte nastavené v Preferences > Units & Rulers - Předvolby > Jednotky a pravítka).
V Adobe Illustratoru díky položce Select Object můžeme vybrat objekt, na který bude později změněn.
Action Options je téměř to samé okno, jako například Layer Options (Volby vrstev) s malým rozdílem: můžeme definovat zkratku pro naši akci.

Taky můžeme vybrat barvu každé akce. Pokud v podmenu akcí vyberete Button mode, paleta se změní na podobnou mé (photoshop a illustrator)
Poslední položka v našem zkráceném menu je Playback Options. Pro obyčejnou práci je nejlepší vybrat akcelerovanou rychlost, pokud chcete vidět, jak makra postupně mění obrázek, vyberte 5sekundové přestávky.

Dále se nacházejí funkce pro práci se soubory jako například otevřít a uložit akci.

Základní operace s Akcemi

Nejlepším způsobem, jak předvést práci akcí, je spustit už nějakou předem vytvořenou.
Od Photoshopu verze 5.0 můžeme akce zařazovat do složek. Otevřete složku Default a spusťte například Sepia Toning tak, že ji vyberete a zmačknete trojúhelník dole pro přehrání.
Akce s popiskem layer v závorce budou aplikované pouze na jednu vrstvu,
selection znamená, že musíme před spuštěním provést výběr
a type je určeno pro text.
V rámci jedné akci můžete dokonce přehrávat i jiné.
V dolní části palety jsou umístěny ikony pro základní práci s akcemi:
čtverec zadrží nahrávání nebo přehrávání akce; když kliknete na kolečko (nahrávání), prováděné pokyny se vloží do vámi vybrané akce; přehrávání už známe, další ikony vytvoří složku nebo novou akci; a pomocí odpadkového koše můžete mazat složky, akce nebo jenom pokyny - záleží, co je právě vybráno.

Pro završení

našeho stručného seznámení s nastavováním tónového rozsahu dodejme, že na popsaném principu pracují funkce "automatické" korekce obrazu (např. Automatické úrovně), které řada uživatelů používá často bez vědomí toho, co se s obrazem vlastně děje. Bitmapový editor dělá přesně to, co uživatel při náhledu na histogram - konkrétně Photoshop nastaví bílý bod na nejsvětlejší a černý bod na nejtmavší obrazové body v každém kanále (program pracuje s určitou tolerancí cca 0,5% aby eliminoval extrémní hodnoty obrazových bodů) a podle toho úměrně přerozdělí tónový rozsah obrázku. Znamená to tedy, že automatické korekce fungují pouze u některých typů obrázků a výrazně přesnějších výsledků se dosahuje při ručním nastavování. V dalších pokračováních seriálu proto přineseme některé praktické tipy, jak pracovat s korekcí tónových rozsahů u konkrétních typů obrázků.

Vzhledem k tomu,

že jednotlivé části jasového spektra mají svůj specifický význam, hovoří se o nich jako světlech, čtvrt tónech, středních tónech, třičtvrtě tónech a stínech. Nejčastěji se pak hovoří jako o světlech o pixelech s intenzitou barvy do cca 10%, středních tónech o bodech s intenzitou barvy cca 50% a stínech o bodech s intenzitou barvy nad 90%.

Nekonstrastní obrázek neobsahující skoro žádné stíny
Informace o tom, jakým způsobem jsou v obrázku rozloženy jasové hodnoty obrazových bodů poskytuje v grafických editorech histogram. Jde o graf, který pro každou úroveň intenzity (barvy) ukazuje, kolik pixelů v obrázku tuto úroveň vlastní. Na první pohled je tak patrné, zda-li obrázek obsahuje dostatek detailů ve stínech, středních tónech a ve světlech. Jinými slovy, čím vyšší je histogram pro danou úroveň, tím více je v dané oblasti obrazových bodů a tím více je v obrázku pro danou úroveň detailů.

V tomto dílu

si proto alespoň rámcově vysvětlíme nejdůležitější pojmy, které se k této problematice váží a představíme základní pracovní nástroje.
Odprostíme-li se od obsahu a ostrosti bitmapového obrázku, představují jeho hlavní atributy barevnost a jas.
Pro zopakování dodejme, že v běžném 8bitovém režimu (8 bitů na jeden kanál) má každý pixel (obrazový bod) jednu z 256 úrovní jasu - v digitálním světě tedy nabývá hodnot od 0 do 255, kde 0 představuje 100% intenzitu barvy, a hodnota 255 bod s maximální intenzitou jasu, tedy bílou (0% barvy).

Zkusíme vzít rozprašovač

a vyretušovat pihu v koutku úst, kde je v okolí přibližně stejná barva pleti:

Před vlastním kreslením musíme kapátkem nabrat vhodnou barvu. Můžeme samozřejmě vzít nástroj kapátko (klávesa I), nabrat barvu a znovu vybrat rozprašovač (klávesa J), ale to je příliš zdlouhavé.
Proto vybereme rovnou rozprašovač (v paletě nástrojů nebo klávesou J) a stiskneme klávesu Alt. Ukazatel myši se dočasně změní na kapátko a my můžeme vybírat barvu. Doporučuji vybrat odstín pleti v nejbližším sousedství pihy, který je v celé jejím okolí přibližně stejný. Nyní stačí opět pomocí myši nebo pera tabletu pihu překreslit

Výsledek odstraňování nečistoty

Nyní přichází správná doba na praktické tipy. Ve spojení s klonovacím razítkem jich je pouze pár, ale právě o to jsou důležitější. Pokud kdekoliv v kresbě stisknete pravé tlačítko myši (na Macu také Control-tlačítko myši), objeví se dialog pro výběr tvaru štětce. Snadno tak můžete přepínat mezi nástroji a zbytečně se nevyrušovat.
Při retušování také volte nástroje s rozostřenými hranami. Například malé velikosti štětců mají ostré i jemné hrany, přičemž kresba štětcem s ostrou hranou nemusí působit dobře.
Pokud i přes tyto rady nevypadá retušované místo nejlépe, je třeba upravit krytí. Představte si, že máte na papíře kresbu. Pokud namočíte štětec do barvy a přejedete jím kresbu, zůstane za ním plná stopa. Pokud barvu rozředíte (vodou, ředidlem), bude pod stopou prosvítat původní kresba. Čím více barvu rozředíte, tím menší bude krytí. Podobně může fungovat také klonovací razítko. Pokud retušované místo navíc nahradíte z různých míst obrázku, bude výsledek lepší.
Volbu krytí naleznete ve volbách nástroje, kde ji můžete snadno měnit. To není úplně nejrychlejší, proto je výhodné mít ruku na numerické klávesnici, kde můžete mačkat číslice 1 - 9 a 0. Jak možná již chápete, 1 znamená 10% krytí, 9 znamená 90% krytí a 0 plné krytí, tedy 100 %.
Pro práci s klonovacím razítkem je naprosto nedostižný tablet, zejména s přítlakem. Úplně stačí například Wacom Graphire 2, který má sice poměrně malou plochu (velikosti pohlednice), ale slušnou citlivost. Přítlakem se může upravovat například krytí, což je výborné a výrazně to zrychluje práci.

Nástroj

máme vybraný, ještě musíme vybrat směr klonování. Stiskněte klávesu Alt, přičemž ukazatel myši se změní na razítko. Nyní klepněte do obrázku kousek od nečistoty a táhněte až do jejího středu. Lépe to ukáže obrázek, na kterém je křížkem označeno původní místo a střed kružnice znázorňuje místo, kam máte táhnout.

Nyní můžete začít retušovat. Najeďte na černou šmouhu a stiskněte (levé) tlačítko myši. Vidíte, že plocha na místě ukazatele se nahradila stejnou plochou na místě křížku. Pokud budete myší pohybovat (při stisknutém tlačítku) a zakrývat jednotlivé části nečistoty, bude se stejně pohybovat také křížek, tedy místo, odkud se berou zdrojová data.
Při práci doporučujeme postupovat po menších krocích, protože se dá snadno vracet zpět. Většinou stačí jemně ťukat myší a sledovat, jak práce pokračuje.

Zdrojový obrázek

Vezmeme si zdrojový obrázek, který má z našeho pohledu několik drobných nedostatků. Jednak bychom chtěli odstranit některé pihy, které nejsou vždy žádoucí, ale hlavně je na obrázku vidět zašpiněná optika fotoaparátu (na dolním rtu), která se projevila při studiu dalších fotografií. Jak je vidět, i digitální fotografie občas potřebuje vyspravit.
Otevřeme si vzorový obrázek a zvolíme nástroj klonovací razítko. Pokud máte Photoshop 6, v horní části obrazovky, těsně pod menu, se vám zobrazí volby nástroje, kde je také část Stopa:

Zde si musíte vybrat optimální nástroj, přičemž po najetí do kresby byste měli vidět jeho velikost. V našem případě se jako optimální jeví kurzory 5 nebo 9 bodů. Větší slouží na hrubou práci, menší na jemné ladění.

Můžete si to představit jednoduše.

Máte dvě stejné kresby na papíře. Nyní vezmete nůžky a vystřihujete různé tvary z jednoho obrázku (tyto tvary ve Photoshopu zastupují tvary štětců). Výsledné objekty můžete nalepit na druhý obrázek, čímž zakryjete některé jeho nedostatky. Tak můžete vystřihnout malý kousek obrázku tváře a nalepit ho na pihu na obrázku druhém. Podobně funguje také Photoshop, pouze pracuje dynamicky. Při "kreslení" klonovacím nástrojem se pohybuje také místo, odkud se obrázek "kopíruje", přičemž zůstává stejná vzdálenost obou míst.

Razítko

naleznete v panelu nástrojů v prvním sloupci a páté řadě nebo stačí stisknout klávesu S (anglicky Stamp). Poté se ukazatel myši změní na kružnici nebo jiný tvar, který je závislý na vybraném tvaru štětce. Při pokusu o kreslení s tímto nástrojem zjistíte, že to nejde. Photoshop s obvyklou grácií oznámí, že operaci nelze provést, čímž nováčky totálně otráví a odradí. Důvod takového jednání Photoshopu je prostý, a sice že klonovací razítko potřebuje pro svou práci dva body - z jednoho bodu se kopíruje, na druhý bod se nanáší.

Retuše

Pokud chceme v našem seriálu pokračovat dále, musíme si osvětlit alespoň stručné základy práce s "kreativními" nástroji. Mezi ně patří kreslení, tedy volná tvorba, ale zejména retušování. Photoshop není nejvhodnější nástroj pro kreativní práci, ale pro úpravy stávajících fotografií a montáže je naprosto nedostižný.
Za retušovací nástroje bychom mohli považovat všechny nástroje, které mohou sloužit pro lokální úpravy obrazu, ale to bychom se daleko nedostali. Proto je vymezíme trochu úžeji. Hlavním retušovacím nástrojem je klonovací razítko, které někteří považují za vůbec nejlepší nástroj Photoshopu. Razítko slouží ke kopírování části obrazu na nové místo.

Proporciální transformace

docílíme použitím pomocných kláves. Tažením uzlu se stisknutým Alt udáváme přímku, která prochází středem obdélníku a protíná protilehlý uzel - pohybují se tedy dvě strany.

Stiskneme-li k tomu ještě klávesu Shift, zajistíme stoprocentní zachování proporcí, měníme pouze čistou velikost obrázku - pohybují se všechny čtyři strany.

Jiným typem změny měřítka je číselná transformace (Numeric). Nachází se ve stejném menu jako příkaz Scale. Ve vnitřním okně Numeric zadáme pro Scale přesné rozměry - v procentech, pixelech, centimetrech, palcích a potvrdíme. I zde se dá povolit nezachování, resp. zachování proporcí zašktrnutím, nebo odznačením checkboxu Constrain Proportions.

Manipulace objektů

- tedy celých vrstev, nebo jen některých elementů - je ve Photoshopu velmi diskutovaným tématem. Program však nabízí nepřeberné množství různých variant.
Prvním typem transformace je změna měřítka - tedy Scale. Provádí se hned několika možnými způsoby.
Otevřeme si příslušný obrázek ve formátu *.psd a z menu Edit - Transform vybereme příkaz Scale, nebo můžeme přímo ve vrstvě obrázku stisknout klávesovou zkratku Ctrl + T. Po stranách se nám objeví transformační obdélník. Tažením za jeho rohy a postranní uzly měním jeho velikost. Transformaci provádíme buď proporciální, či disproporciální.
Disproporciální transformací rozumíme, že si obrázek neuchová své původní proporce, tudíž se při posouvání uzlů deformuje.

Pomocí Color Fill vyplníme oblast objektu vybranou barvou, hodí se především pro jednobarevné předměty a různé textové efekty. dosáhnout velmi zajímavých výsledků. Pokud k tomu přidáme ještě nějaké ty filtry z menu Filter a dostatek šikovnosti a trpělivosti, stane se pro nás práce s Photoshopem zábavou a nikdy nekončícím dobrodružstvím.

Druhým, celkem frekventovaným efektem,

je Bevel and Emboss. Díky němu můžeme přidávat obrázku jakousi relativní prostorovost
Objevily se nám tu dvě různé skupiny Highlight a Shadow. První z nich definuje nastavení světel, druhá stínů. V poli Style určíme styl úkosu a reliéfu - máme na výběr Outer Bevel (Vnější úkos), Inner Bevel (Vnitřní úkos), Emboss (Reliéf) a Pillow Emboss (Polštářový reliéf).Vnitřní stín pracuje na podobném principu jako vržený stín, ovšem dopadá do vnitřní oblasti objektů.Outer a Inner Glow přidává aktuální vrstvě (objektu v něm) efekt vnější, resp. vnitřní záře.
Můžeme si vybrat, zda chceme záři aplikovat na střed (Center), nebo na hranu (Edge) objektu.

Pole Mode

určuje metodu prolnutí stínu s pozadím – barevný čtverec za ním pak barvu stínu. V poli Opacity nastavujeme procento krytí stínu přes pozadí. Angle udává úhel dopadu stínu – pokud máme přednastavený nějaký globální úhel (viz níže), zaškrtneme checkbox pro použití stejného úhlu u všech vrstev ve veškerých efektech. Distance nastaví vzdálenost stínu od objektu, Blur míru rozostření stínu. Intensity udává intenzitu barvy stínu v procentech.

efekty

Probereme si nyní jednotlivé efekty včetně vlastního nastavení atributů.
Zřejmě nejpoužívanějším vrstevným efektem bude Drop Shadow. Jeho využití v praxi vidíme v mnohých tištěných médiích a ostatních tiskových materiálech. Drop Shadow v podstatě simuluje propouštění světla vrstvou, ve které je umístěn objekt, jenž vrhá stín. V závislosti na nastavení atributů pak ovládáme intenzitu světelného zdroje, tedy tmavost, či světlost stínu, jeho rozostření, vzdálenost a úhel dopadu.

Cesty

V minulém díle jsme si nastínili hlavní funkce cest a jejich využití. nyní se podíváme více do hloubky samotných principů, nastavení a dalších editací.
Cesty samozřejmě neslouží jen k rychlému vyřezávání objektů ze svého pozadí - můžeme jimi kreslit různé tvary, nebo je použít pro mnohé efekty s fotografiemi.
Jak jsme si již prozradili, cesty se tvoří pomocí nástrojů ze skupiny Path Tools. Mohou být uzavřené i otevřené, ale co nevíme - dělí se na hlavní cesty a subcesty. Subcesty jsou vedlejší cesty, které kreslíme do stejného místa jako cestu hlavní, avšak bez přímé spojitosti s ní.

•Klávesou I provedete inverzi masky, takže na ni lze lépe aplikovat různé filtry. Nakonec nezapomeňte provést ještě jednu inverzi.
•Zajímavé efekty způsobují filtry deformující okraje masky, například ze sekce Seskupení.
•Zkuste v rychlé masce provádět různé selekce a vyplňovat je přechody barev.
•Selekcemi můžete jednotlivé části rychlé masky kopírovat.